Přeskočit na obsah

Sagittarius A*

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sagittarius A*
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typrádiový zdroj
ObjevitelNárodní radioastronomická observatoř a Robert Hanbury Brown
Datum objevu14. února 1974
Rektascenze17h 45m 40,04s[1]
Deklinace-29°0′28,17″[1]
SouhvězdíStřelec (lat. Sagittarius)
Vzdálenost7 940 ± 420 pc[2] (25 900 ± 1 400 ly)
Označení v katalozích
Jiná označeníSgr A*
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sagittarius A* (zvaný „A-star“, standardní zkratka Sgr A*) je velmi velký, silně zářící a kompaktní zdroj rádiového záření nacházející se ve středu galaxie Mléčná dráha. V roce 2018 bylo prokázáno, že jde o černou díru.[3] 12. května 2022 pak byl uveřejněn snímek okolí této černé díry pořízený v rámci projektu Event Horizon Telescope.

Sagittarius A* je součástí většího uskupení podobných těles, které nese název Sagittarius A.

Dne 16. října 2002 zveřejnil mezinárodní tým z Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku (Max-Planck-Institut für extraterrestrische Physik) vedený Rainerem Schödelem výsledky svých pozorování, během kterých po dobu deseti let sledoval pohyb hvězdy S2, která se nachází v blízkosti Sgr A*. Tým R. Schödela dospěl k závěru, že se jedná o vysoce masívní kompaktní objekt.[4] Po průzkumu oběžné dráhy hvězdy S2 byla určena hmotnost Sgr A* na 2,6 ± 0,2 milionů hmotností Slunce a poloměr oblasti, ve které se soustava nachází, neměl být větší než 120 AU. Pozdější průzkumy upřesnily hmotnost objektu na 3,7 milionů hmotností Slunce s poloměrem přibližně 45 AU (6,7578 miliard kilometrů).[5][6] Pro porovnání, trpasličí planeta Pluto obíhá naše Slunce ve vzdálenosti 39,68 AU, což je 5,9533 miliard kilometrů. Tato zjištění tedy podporují hypotézu, podle které je Sagittarius A* obří černou dírou. Je sice možné přiřknout zjištěnou hmotnost běžným objektům, které by se v daném prostoru mohly nacházet, avšak žádné takové objekty o takové hmotnosti by v rámci tak „malé“ oblasti nemohly odolávat kolapsu svých vzájemných orbitů a následnému neodvratitelnému „pádu“ do černé díry déle než několik stovek let, což je naprosto zanedbatelná doba ve vztahu k délce „života“ galaxie.[2]

Sgr A* (uprostřed) a dvě světelné ozvěny z nedávného výbuchu (v oválu)

Několik týmů vědců, mimo jiné i z National Radio Astronomy Observatory nebo také Shanghai Astronomical Observatory, se snažilo zobrazit Sgr A* pomocí radioastronomické metody Very Long Baseline Interferometry. Získané snímky byly shodné s rádiovými emisemi způsobenými gigantickými výtrysky plazmatu z jiných černých děr.

V listopadu 2004 vydal tým vědců zprávu, že došlo k objevu první, velmi dobře prokazatelné černé díry střední velikosti v naší galaxii, která obíhá ve vzdálenosti tří světelných let od Sagittaria A*. Tato černá díra má hmotnost 1300 hmotností Slunce a „vleče“ s sebou shluk sedmi hvězd, což je pravděpodobně zbytek obřího shluku hvězd, který byl rozmetán slapovými silami galaktického středu.[7][8] Toto zjištění by mohlo podporovat teorii, že gigantické černé díry mohou „růst“ poté, co absorbují menší černé díry nebo hvězdy.

V srpnu 2008 tým Andrey Ghezové z UCLA zveřejnil výsledky měření pohybu hvězd v okolí Sagittaria A*. Změřena byla především hmotnost objektu – nejméně 4,1 milionu hmotností Slunce s nepřesností měření 15 %. Při předpokladu, že se sám Sagittarius A* vůči galaxii nepohybuje, hmotnost je 4,5 milionu hmotností Slunce s nepřesností 9 %. Dalším výsledkem měření bylo zpřesnění vzdálenosti Sagittaria A* od Slunce na 27 400 světelných let s odchylkou necelých 5 %.[9]

V září 2008 tým Sheperda Doelemana z MIT zveřejnil výsledky výzkumu Sagittaria A* pomocí interferometru. Ten umožnil objekt sledovat s velkým rozlišením. Sagittarius A* je maximálně 50 milionů km velký, přičemž Schwarzschildův poloměr předpokládané černé díry by měl být 13 milionů km.[10]

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sagittarius A* na anglické Wikipedii.

  1. a b SIMBAD Astronomical Database: Results for Sagittarius A* [online]. [cit. 2016-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b Eisenhauer, F., Schödel, R. et al. "A geometric determination of the distance to the galactic center." The Astrophysical Journal, 597, L121–L124, (2003).
  3. PARSONS, Jeff. Scientists find proof a supermassive black hole is lurking at the centre of the Milky Way. Metro. October 31, 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-31. (anglicky) 
  4. Schödel, R. et al. "A star in a 15.2-year orbit around the supermassive black hole at the centre of the Milky Way." Nature, 419, 694–696, (2002)
  5. Ghez, A.M. et al. "The First Measurement of Spectral Lines in a Short-Period Star Bound to the Galaxy's Central Black Hole: A Paradox of Youth." The Astrophysical Journal, 586, L127–L131, (2003)
  6. UCLA Galactic Center Group
  7. Second black hole found at the centre of our Galaxy [online]. News@Nature.com [cit. 2006-03-25]. Dostupné online. 
  8. The nature of the Galactic Center source IRS 13 revealed by high spatial resolution in the infrared [online]. [cit. 2007-01-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-27. 
  9. NAEYE, Robert. Milky Way's Central Monster Measured. Sky & Telescope [online]. 2008-08-28 [cit. 2008-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-09-11. (anglicky) 
  10. Closest Look Ever at the Edge of a Black Hole [online]. Harvard-Smithonian Center for Astrophysics, 2008-09-03 [cit. 2008-09-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]